POÉZIA
Kam ani koně, pár básní Miroslava Václavka č.4

Poézia # Miroslav Václavek # Kam ani koně…

A tak vám tedy něco z mé tvorby posílám. Věnuji se převážně poezii a pár mých básní máte v příloze ( v jednom textovém souboru ) k případnému zveřejnění - pokud vás tedy osloví a budou se vám líbit. Zatím publikuji na internetu na dvou českých poetických serverech, občas na autorských čteních od divadel po kluby a možná teď i na vašich webovkách. Treba mi povedať, že na Slovensku som bol rok na vojne a stále mám k nemu vzťah. Majte sa pekne a dovi.

A, vážení, určite neprehliadnite www.vaclaveks.cz, oni sú to totiž traja zaujímaví (zhavranelí) bratia...

Země byla a co měsíc

Země byla jako ocel
kdybych dnes zemřel
hrobníci by mě nadosmrti proklínali
a město na jehož periferii jsem včera byl
se zdálo být jakoby
v horečce vyvrhovalo pulsující
obelisky páry
jako právě vyvrhávané zvíře
uštvané lovci v ulicích

rybí oko leklého měsíce
se přivřelo šupinami lhostejnosti
do odvrácenosti svých stran
ve stříbrném mlčení

Uléhání

Uléhám pod zem
za dne
když tolik horkého
nesnese se s mým tělem
a stíny jsou vzácné

pak usínám

s pažemi v hlíně
tělem v kořenech trávy
chorobně zralý
polední strom nářků
…ze stromu jablka
s nečistou tváří…
padají v neklidný klín
když jsi nade mnou se
rozrostla
…v planá luka
ve plamen starý…
ve večer vyjdu
a ty budeš mít pravdu
že
v ústech křivou větev mám

Můj první let

Můj první pohled
dnes patřil nebi
ještě dříve
než ptáci vstali
aby posnídali
zbytky hvězd
A když hejno snivých holubů
vrzajících křídly
na sněžném nebi
opsalo poslední moji myšlenku
odletěl jsem
s nimi

Narodil jsem se za okrajem…

Narodil jsem se
za okrajem větru

…žiji
svému času poblíž

…umírám
den po dni

malý pták v mém srdci
o mě neví

…jsem možná, pouze něčí sen
a i vy, se mi jenom zdáte

…v mých kostech
bije živá zem

ranami v očích
mi vytéká noc

Jasné je mi

Vychází tma
čím dál dřív
černá hodina
uhodila
v nás

Mlčím
a ty povídáš

Mlčíš
a já počítám

i vážím
každé slovo
a když líné světlo
rozžehne voskovici
stínů
jasné je mi
že stála by jsi
za hřích

Kam ani koně…

Měla jsi studený hlas
oči mlčenlivé
na každém vlasu sníh
a řídce tkaný šál
mého dotýkání
okolo nahých boků

asi báli jsme se tání

a teď na jazycích
naše slova hnijí
ty, které měli jsme si říct
o několik jar dřív
než začal jsem všechno dělat
aby přestala jsi mne milovat

asi bál jsem se milování

já teď obouvám si válenky
obejdu předměstské dvorky

až ke konci dojdu
pohřbi mne do zdi
a ranní vodkou připij si
s opilými izvoščiky

můj vůz už vjel
ve slepou ulici

tam půjdu, kam ani koně nejezdí

Řekl mi to déšť

Řekl mi to déšť
že žádný muž nepatří jediné ženě

Řekla mi to noc
že žádná žena nepatří jedinému muži

Našeptal mi to mořský vítr
až na kraji světa
kde modré světlo čistého nebe
patří všem

Že srdce pije svoji vlastní špatnou krev
jako těžké víno
v žízni
po rozpršeném svítání

Zbytek tance

Hořely světy
rtutí
v oknech
rozum nabral
šílený nádech
planula země
odražená v mracích
čas stál
s mým srdcem
jednu vteřinu
než roztančil jsem
se
na zbytek
života
zase

Podzimní park

V parcích pod větvovím
chřadne kůra
nebe šediví
já, v pase rezivím
napůl kovový
a z otevřených žil
rtuť prvního chladu
skápla do pavučin
mých hořkých slov
…zestárl jsem
a víc voní mi zem
a víc růžím
snad rozumím

Pražský večer

Pražský večer
město odlétlo na víkend
a eskalátor vyplivl
dalšího mrtvého holuba
kdesi u Anděla
na dlažbu Ukrajinské Prahy

Pražský večer
nebe se stáhlo
někam za světla
a tramvaje s buldočí tváří
bloudí naslepo
po tělech sebevrahů

Pražský večer
zvony našly společnou řeč
a začínají bolet stíny
židovského hřbitova
a já začínám jen litovat
že psí známku nemám
abych mohl se zaběhnout

Chodit s říjnem

Domem chodí říjen
a jeho hlas
odříkává své zdrávas
odbily hodiny
a z druhého konce
jim jiné odpovídají
v který věřit čas

…v ten závažný

kterým měřit naději
a líto je téměř
tak jako vždy

…voníš mi hvězdami

i léty uvnitř
s jinými rosteš
s jablky bílými
na stromech
na keřích

…odplula poslední loď

mě není kam plout
v zapomenuté flétně
budu napříč znít
a chodit s říjnem
po cizích domech
jako otčenáš

Rozednívaná

Venku vítr voní po šalvěji
až stíny se ohýbají
a jihne zem
jsme cítit po koních
po rozemnutém vřesu
a ptáci sladkých slov
padají mrtvi k zemi
když rozedníváme se
a tvé vlasy
dotýkají se ticha

Jsou dny bez začátku i konce

Jsou dny kdy to jde všechno samo a někdy i kdyby se člověk rozkrájel na tisíc kousků, nejde nic, všechno se drolí pod rukama jako perníkové srdce koupené před mnoha lety na nějaké pouti, jejíž zvuky, vůně a slova dodnes honí vítr někde na druhém konci světa jako pes točící se za vlastním ohonem.Jsou dny o kterých nevíš, že byly i když se už nevrátí zpět, jsou dny, které přijdou, ty o nich sníš a víš o nich úplně všechno, jsou dny nekonečné a hluboké jako ženské srdce, dny prosté jako režný chléb v ošatce, dny lehké jako pírko i těžké jako nohy pivovarského koně, dny se špínou za nehty, kterou ne a ne umýt, dny čisté jako slovo boží, dny kdy se modlíš aby už skončily, dny kdy se modlíš aby nikdy nebyly, dny kdy vítr hraje na hřeben podzimního strniště, dny od rána do večera, dny kdy si kráčíš opilý vlastním tělem, které je zatím ohebné a pružné, dny kdy neslyšíš ani nevidíš, dny kdy nerozumíš, dny kdy cítíš, dny kdy miluješ.A co teprve potom noci…

www.literatlik.sk - Internetový časopis nielen o literatúre a umení © 2004 www.literatlik.sk - tvoj ňufák na dobrú literatúru (www.literatlik.sk)